V neděli se šlo na další bohoslužby v Javorníku. Z písní, co jsme hráli, jsem byla velmi nadšená, povedly se. Na to celé a kompletně zčervenalou Jošuovu hlavu při zpívání nejvyššího tónu v Hosaně nikdy nezapomenu. 😀 Nepamatuju si jméno faráře, ale kázání bylo dobré. Po bohoslužbě následovala velká fotka veškerého Travňáckého osazenstva. Pak se Ondra snažil naučit mě a pár lidí pískat na pampelišku – neúspěšně. Došli zme všeci teda zpátky na Travnou. Přidala jsem se k takovému pěknému a příjemnému kecajícímu chumlu na schodech.
Hanka Kenningová fotila takovým starším foťákem (který ale fotil výborně) a líbila se mi chvíle, kdy po dlouhém zachycování lidí a jejich obličejů sundala foťák, zamyslela se, podívala se do slunce a řekla užasle „Ty jo, lidi jsou fakt krásní…“. Pak Jošua s Ondrou odjeli. Bylo to divné.
Nikdy mě ničí odjezd nebolel tolik. S Julčou jsem šla do lesa, kde jsme asi hodinu mlčely a potom jsem sletěla z takového kopca a uvědomila jsem si pár věcí, třeba to, jak povzbuzující byla Julčina pomoc, a že mě má Bůh asi fakt rád, když letím hlavou přes šutry, zastavím se až úplně vespod kopce a nic se mi nestane.
Večer po programu jsme ještě hráli nějaké písničky s asi pěti lidma a zanedlouho za náma přišla i Hanka, sedla za klavír a bylo to. 😀 Druhý den v pondělí Julča odjela brzo ráno, já jsem jela s ostatníma hromadným spojem. Při hromadném uklízení a loučení mi dal Jared kousek italského kostela (takový fešný hladký šutr používaný jako kolovací předmět ve skupince), což mě neskutečně potěšilo. Jarede, děkuju ti.
S některýma lidma jsem jela až do Olomouce, ale vlaky byly přervané, že jste neměli sebemenší šanci si sednout a po nástupu do vlaku jsme se už s dost lidma neviděli. Po příjezdu do Olomouce, kde už jsem zůstala sama a měla dost času do příjezdu svého vlaku, odebrala jsem se s krosnou a svojí malou kytarou na jednu lavičku kousek od nádraží, na takové ulici, která byla něco jako malinké náměstí a bylo tam pěkně. Volala jsem mezitím domů. Někomu jsem ty dojmy a radost potřebovala předat, bylo jí moc a nevěděla jsem co s ní. Když jsem dojela domů, byla jsem… doma. Travná je jiný svět, do kterého se budu vždycky těšit a teď, když to píšu, stihla jsem i nějaké další Travné. ☺
To je asi všecko, pokud jste dočetli až sem, velmi před váma smekám. Na Travné jsem toho opravdu hodně přijala a každému bych přála se tam podívat. Pokud byste začali klidně jen uvažovat, že pojedete, neváhejte a klidně do toho pojďte úplně spontánně, já jsem třeba slyšela jen tu upoutávací větu od Matta a co si mám vzít s sebou. A pokud váháte, nebo vás zajímá něco víc, určitě se ozvěte, ráda o tom s váma pokecám. ☺ Nebo se zeptejte jiných, vám bližších Travňáků, určitě nějaké blízko sebe máte a ani o tom třeba nevíte. 😀
Tagjó, děkuju moc za přečtení a mějte pěkný den s Bohem a nějakým novým postřehem, co vás potěší.
Any
