Příběhy

The Collaboration Contamination Concert

8. 6. 2024 ve 20.00 Evangelický kostel v Olomouci
Setkávání Travná z.s. je partnerem koncertu. Výtěžek z koncertu chtějí pořadatelé věnovat právě našemu spolku. Děkujeme!

The Collaboration Contamination Concert je neotřelý hudební zážitek oslavující krásu spolutvoření a společenství. Autorem je mladý olomoucký hudebník Edmund. Ačkoliv poslední pár let tvořil převážně sólově, k tomuto projektu se rozhodl přizvat hned 20 dalších hudebníků. Žánrově pestré autorské písně zazní tentokrát v podání kapely, zpěváků, smyčcovo-dechového ansámblu a varhan v evangelickém kostele v Olomouci. Výtěžek z akce bude věnován na podporu spolku Setkávání Travná, který pořádá akce pro mládež, na něž většina zapojených hudebníků pravidelně jezdí.

Prodej vstupenek na místě a v předprodeji na smsticket.cz od 6. 5. 2024
Předprodej od 6. 5. zde

Student friendly: 200,- Kč
Lístek pro studenty a ty z vás, kdo máte momentálně hlouběji do kapsy. Místa v sále nejsou číslována.
Standardní cena: 300,- Kč
Lístek pro všechny, kdo mohou a chtějí zaplatit férovou cenu. Místa v sále nejsou číslována.
Bombastic: 500,- Kč
Pokud chcete a můžete koncert podpořit vyšší částkou, tato vstupenka je právě pro vás. Zvučení a celé přípravy a realizace tohoto koncertu je možná právě díky vám, Děkujeme a přejeme krásný zážitek. Jako bonus máte místo k sezení předem rezervováno ve vyhrazených řadách.

Chcete-li koncert podpořit ještě větší částkou, můžete tak učinit na tranparentní účet spolku Setkávání Travná: číslo účtu: 2300325930 / 2010, variabilní symbol 862024

Příběhy

Silvestrovská Travná 2023

Na konci roku jsme se na Travné opět sešli, abychom společně oslavili příchod nového roku a prožili několik dní plných duchovního obohacení, společenství, práce a také zábavy. Samozřejmě jsme věnovali hodně času společnému sdílení, modlitbě, povídání a navazování přátelství.

Jednou z hlavních aktivit, které jsme během pobytu podnikli, byla reflexe roku. Každý z nás dostal příležitost zamyslet se nad tím, co se mu v uplynulém roce podařilo, co ho potěšilo, co ho zklamalo a co by chtěl dál. Stihli jsme také modlitební Taize večer – čas zpěvu, ticha, čtení a modliteb. 

Tradiční součástí Silvestrovské Travné jsou půlnoční bohoslužby. Ve slavnostním shromáždění jsme společně vzdali chválu Bohu za uplynulý rok.

Silvestrovská Travná byla pro nás všechny silným zážitkem, který nám dal mnoho důvodů k vděčnosti, radosti a naději i přes to, anebo právě proto, že hodně lidí bojovalo se zákeřným virem. Cítili jsme, jak si můžeme vzájemně naslouchat, podporovat se, radovat se, smát se a učit se od sebe. Jsme vděční za to, že na Travné můžeme tvořit společenství, kde se můžeme být součástí jedné velké rodiny, která se má ráda a pečuje o sebe.

Děkujeme za tuto příležitost.

Fotogalerii ze Silvestra najdete zde! https://eu.zonerama.com/SetkavaniTravna1/1300566

Příběhy

Matesovo ohlédnutí za létem 2023

Letní brigáda 1.7. – 7.7.2023

Letošní brigáda se již (dle mého) apriori vymykala ze zaběhnutého chodu prací a pořádku. Žádné lopata krompáč a zemní práce vůkol baráku, či alespoň křídlatka. Nic takového, žádný plenér. Všechny práce hezky v interiéru, i když třeba v kapli. Celý týden jsme se věnovali pouze dvěma důležitým aktivitám. Těžištěm hlavního našeho celotýdenního zájmu bylo vyklizení a přebudování krbovky, za ta léta již smradlavé to špeluňky (co ta už pamatovala). Paralelně s tím nám šlo o vyklizení přístavby, především z důvodu uvolnění prostor pro budoucí přestavbu objektu. Jedinou prací na čerstvém vzduchu bylo zapravení balkonu v přístavbě ipou, aby nám nezatékalo dovnitř. Kromě výše uvedených prací jsme si též našli čas i na drobné povyražení či zábavu. Při potulkách přes hranici za účelem cenově výhodnějšího, lepšího a bližšího nakupování jsme objevili na dnes již bývalém nádraží v Landeku vynikající místní osvěžovnu. K tomuto místu se pro mě vážou dávné vzpomínky z dob, kdy nádraží ještě fungovalo a kam jsem kdysi na Nový rok přijel z Wroclawi a vydal se na tajný asi dvouhodinový sólo výstup na Travnou a na hranici sám sebe propašoval přes závoru a celnici zpět do republiky. To už je ovšem jiný příběh…Druhou naší zábavou byla páteční návštěva lomu v Uhelné. Už ani sám nevím, kdy jsem si byl v rámci pobytu na Travné zaplavat.

Rozloučení s Hanou Petrovou

V sobotu 8.7. 2023 dopoledne po úklidu domu jsme se přesunuli do sborového domu v Javorníku. Pro všechny Travňáky i jejich příznivce tu pozůstalá rodina po Haně Petrové uspořádala rozlučkové shromáždění ve sborovém domě, odpoledne pak uložení i urny na místním hřbitově. Již od brzkých ranních hodin tu bylo docela rušno, vždyť mnozí z nás se léta neviděli, někteří se snad ani po takové době těžko poznávali. V jedenáct hodin shromáždění začalo. Tentokrát rozloučení celebroval Honza Krupa sám. Jako čtení posloužil úryvek evangelia podle Jana (6,35 – 40) a jako kázání pak žalm (125,1 – 2). Pro zpravodajskou úplnost a hudební příznivce dodávám ještě písně z EZ (111,660,182 a 419) k tomu ještě mládež přidala další dvě ze svého velkého repertoáru. Po skončení bohoslužeb a obligátního pokostelního mihotání jsme se všichni přemístili na „218“  k pozůstalé rodině Hany. Tady na nás čekalo skvostné pohoštění a vzájemné debaty. K mému překvapení zde byla udělána vzpomínková výstavka s fotografiemi a jinými artefakty, které odkazovaly nejen na Hanu, ale též i na Adolfa potažmo na Travnou jako takovou. Dojemné pro mne bylo si mnohé situace sám či kolektivně upamatovat, rozpoznat se na fotkách a vzpomínkách některých již hodně „černobílých“. Bylo milé vidět a číst vzpomínky nepřítomných travňáků ať už starších dávno nejezdících ( Jarda Hojný, Petr Sláma, Radim Šupčík, Hana Martýnková/Barešová či Mariana Kaiser/Olšarová), ještě nedávno aktivních (Alda Zapletal) a taky nadále snad aktivních (Jitka Vlčinská). Krátce po poledni jsme se postupně začali přemísťovat na javornický hřbitov, kde bylo nachystáno důstojné uložení urny do hrobu. Tuto část slavnostního rozloučení celebroval Toník Plachý. Obdivoval jsem jeho důstojnost, kdy statečně celý čas vydržel vést shromáždění navlečen do taláru a stát na odpoledním přímém slunci. Po shromáždění jsme se někteří ještě osvěžili v místní cukrárně zmrzlinou a pomalu se začali rozjíždět každý svým směrem.

Příběhy

Uzdravující dotek mojí duše

Jsem nejmladší z celé rodiny. Vždycky jsem byla. Všichni sourozenci byli ve všem vždycky lepší než já. Nebo jsem si to alespoň myslela. Řekla bych, že to dost otřáslo mým sebevědomím, které nikdy nebylo velké. Život šel dál a já postupně začala objevovat Boha a to, jaký je, a taky to, kým jsem pro něj já. Postupně mění i postoj, který mám sama k sobě. Ale poslední dobou se ve mně tahle nedořešená věc znovu otevřela a já měla potřebu ji začít řešit. Bůh se zdál být daleko a já v neskutečném mišmaši a nejistotě. Můj život byl totální bordel! Nevěděla jsem kdo jsem? Proč tu jsem a co tu dělám? A cítila jsem se naprosto „neviditelná“ a přehlížená. A přesně tady začíná příběh, o kterém vám chci povědět. 

Jela jsem na Travnou. Trochu jsem se bála, že se budu cítit odstrčená, protože jsem tam moc lidí neznala a opět se ozval ten neutišený pocit nejistoty, neviditelnosti a přehlédnutelnosti. Udělala jsem asi jedinou rozumnou věc, kterou jsem v tu chvíli mohla udělat – modlila jsem se. Prosila jsem Boha, aby mi ukázal, jak jsem pro něj vzácná, a že jsem pro něj důležitá a ne neviditelná.

Jak už jsem říkala, moc lidí jsem tam neznala a moje „introvertní já“ ani nechtělo poznávat nové lidi, natož se s nimi bavit (Znáte ten pocit? Pokud ne, tak budete nejspíš extroverti). Ale co se stalo? Fakt jsem netušila, jaké bude mít moje modlitba následky! A už vůbec ne, že se to stane tak rychle. Byla jsem v kuchyni a vařila (jak už to tak kuchařky na akcích dělávají). Občas se tam za mnou přišel někdo podívat a popovídat si, a pak zase odešel, pak přišel někdo jiný a takhle to pokračovalo celou dobu. Dokonce se za mnou stavili i lidi, od kterých jsem to fakt nečekala a často mi i pomohli s nějakou přípravou, i když zrovna neměli službu. Mega mě to překvapilo, protože já ty lidi přece moc neznám a oni se semnou najednou baví? Jakože cože? 

A byla jsem za to vděčná! Hodně vděčná! I mé „introvertní já“ bylo v pohodě – další šok. Co jsem si uvědomila asi druhý den bylo, že tohle celé byla odpověď na mou modlitbu. Cítila jsem se přijatá, vítaná a viditelná! Bůh mi skrze (skoro cizí) lidi ukázal, že jsem pro něj důležitá, ať už sedím doma na gauči a sleduju pohádky, nebo vařím někde na akci pro hromadu lidí. 

Takže díky! Díky vám, kteří nejspíš ani netušíte, jak si vás Bůh použil k uzdravujícími doteku mojí duše. Duše, která byla zraněná, unavená a zklamaná. Jsem vděčná Bohu, že nemlčel, a že jsem mohla prožít tohle všechno. Travná je další místo, kde Bůh jedná – někdy nenápadně a v ústraní, někdy velice zjevně. Jsem za to vděčná a těším se, že uvidím další odpovědi na modlitby, ať už moje, nebo tvoje…

– vaše Eťa

Příběhy

Velikonoční ústava

My, lid travňácký, spojení dohromady vírou v Pána Ježíše Krista,
(a) Se zřetelem na jeho oběť na kříži, jíž vzal na sebe všechny naše hříchy,
(b) Vědomi si našich vlastních provinění a strachu, jenž nám často brání se přiznat ke svému Pánu,
(c) Snažíce se odolati svodům satanovým,

jsme odhodláni:
(a) Nechati se nově obnovovat tak, aby nezmíral náš vztah s Pánem Bohem,
(b)  Proměňovati svá srdce i mysl a taktéž vynaložit veškerou snahu vedoucí k proměně druhých a svého okolí,
(c)  Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí se vystříhati veškerých činů zraňujících,

pročež deklarujeme:
1. Naše společné úsilí následovati příkladu Ježíše Krista,
2. Vůli říditi se křesťanskými principy ve svém budoucím jednání a chování i ve dnech budoucích.

Na Travné dne 15. 4. 2022 Jan Dostál, v. r., předseda ústavodárného shromáždění

Obr. 1: Originál dokumentu

Pozn. autora: Tento text byl napsán na Velikonoční Travné 2022, jde o výstup z části programu, kde každý mohl kreativně zpracovat témata spojená s příběhem Petra. Formou a strukturou má připomínat Chartu OSN, resp. nařízení EU, jeho obsah však není nijak závazný.

Příběhy

Zážitky z Velikonoční Travné – část 3.

 Dobrá tedy, přejdu k sobotě sobotici. Hlavní částí dne byl výlet přes jeseníkovské kopce. Výhledy z nich byly vynikajícně nádherné. Ještě víc jsem však občas vnímala to, že jsem se připletla do několika jedna až dvouhodinových diskuzí … občas i docela vyčerpávajících. A taky jsem se do nich mohla zapojit, což je s Tomem, který se těch diskuzí většinou živě ujal, občas smrtelně nebezpečné. Ne, kecám, je to fajné, ale choleričtější lidi to stojí trpělivost. ☺ Jen pár pro představu: evoluce, politika (i zahraniční) s demokracií a současnou vládou, věda a vynálezci, homosexualita, ekologie, český vzdělávací systém a teď už fakt nevím, dost možná ještě pokračovali, když jsem pak ke konci nenápadně utekla. 😀
Hodně jsme si povídali s Julčou a Ondrou. Byl to nádherný čas, ještě teď si dost chvilek fakt živě pamatuju. Ten den měla naše skupinka i službu na kuchyň, a tak jsme po návratu radostně umývali nádobí, křtili se vodou a mlátili utěrkama. Jared nás pokřtil všechny hromadně, a když mu to mělo být vráceno, schoval se za mě. Ale pomsta bude sladká, Jarede, jestli to čteš, těš se! 😀 K večeru zpátky na Travné byla ještě osobní reflexe – Jared nám dal jako vždycky papír, kde bylo něco k inspiraci od něj a tuhle si pamatuju dobře, byla to ta část z Bible s osobního mluvení Boha ke člověku, ta nádherná kapitola se jménem. Kniha proroka Izaiáše, 43. kapitola. Julču to tehdy silně zasáhlo, byla díky pláči, který však moc nešel vidět, zamlklá. Pak jsme mohli Ježíšovi napsat dopis. Cokoliv jste chtěli, nemuseli jste to nikde říkat a později po Travné se k tomu Jared ještě vrátil mailem a vyzval nás, abysme ty dopisy dokončili nebo napsali ještě jeden. Mám ho doteď. A teď už k večeru, tento byl mooc fajný. Po programu jsme ještě zkoušeli písně na nedělní bohoslužbu a musím říct, že mé nadšení z hudebničení na Travné ještě stouplo. Z vrchní místnosti nás vyhnali až Honza Dostál se Šimonem Jančou se slovy, že došla kyselina a budeme se muset přesunout do jídelny, abychom nerušili noční klid. Tam nás pár nás hrálo Junglespeed. 😀  – Postřehová hra, kde je cílem se zbavit karet… takže moje hromádka brzo nabírala jaxepatří Babylonských rozměrů.  Ondra nám pak ukazoval stránky Těšínského dorostu a videa z jejich dorostových táborů na Spálově. (Ty byly později jedním ze zdrojů mé veselosti ve smutnějších chvílích.) Bylo by zdlouhavé to sem všechno psát, ale klidně se ozvěte, moc ráda vám to rozvedu a znám pár dalších lidí, kterým by to taky nevadilo. ☺


Any

Příběhy

Co mi dal Regeneration tým

Milá čtenářko, milý čtenáři,
mé jméno je Honza a popravdě si nedokážu úplně představit Travnou, na které bych něco neorganizoval, a asi ani nikdo jiný dnes už moc neví, jak by vypadala beze mě s nějakým úkolem. Pro někoho to zní možná překvapivě, ale nebylo tomu tak vždycky. Ač mám obvykle špatnou paměť na události, velmi jasně si vybavuji ten přelomový moment. V době, kdy jsem na Travnou nějakou dobu jezdil, se se mnou Míša Valčíková po LST (letní seniorátní týden) 2015 loučila s tím, že se přece uvidíme na schůzce organizačního týmu v září. Moc jsem nevěděl, o čem je řeč, nikdo mě nikam nezval, prý mi Jared Kenning má ještě dát vědět. Na vysvětlenou: Jared je můj strýc, tak jsem to vlastně nepovažoval za nic divného. Řekl jsem si, že do toho zkusím teda jít a uvidím, co se stane. Tak jsem šel a s odstupem času mohu s klidným svědomím říct, že mi to změnilo život. To myslím zcela vážně, bez toho bych dnes zcela jistě nevěnoval v podstatě všechen svůj volný čas přípravě a realizaci akcí pro mládež a kdo ví, co bych dělal bez toho. Každopádně pro ty, kteří mě neznají jako mladšího, bych rád zmínil, že jsem býval mnohem větším introvertem než dnes, v podstatě jsem se ani moc nechtěl zapojovat do nějakých aktivit jako hraní her, měl jsem velký problém mluvit před lidmi apod. Někdo však asi nějak vycítil můj potenciál, tak mi bylo na podzimní Travné (alespoň myslím) svěřeno vedení dne, nejdříve v den odjezdu, nebo příjezdu (už nevím přesně), abych se zaučil, a od té doby jsem se toho svým způsobem ještě nezbavil 😀 

Jednou rovinou toho, co mi dal Regeneration team (organizační tým Travné), tak bezpochyby je osobnostní rozvoj a zkoušení nových věcí. Chtěl bych tedy povzbudit každého z vás, abyste se nebáli přijímat nové výzvy (třeba v podobě podílení se na organizaci akcí), ač se na to třeba necítíte, vězte, že to stojí za to. Navíc na tom fakt není nic zase tak těžkého, akorát se musí člověk občas překonávat, což jsem teda musel také (a musím i dnes). 

Regeneration team ale není jen o organizaci akcí. V rámci setkání týmu, které tradičně probíhá celý víkend (pátek večer až neděle ráno), je totiž vyhrazen čas na učení se, vzájemné sdílení, povzbuzování, chvály a modlitby. Travná obecně je postavená na principu bezpečného místa pro sdílení se, setkání s ostatními lidmi a jejich vírou, a hlavně místa pro osobní setkání s Bohem. Právě v rámci přípravného týmu to člověk možná pocítí ještě intenzivněji. Není to jen tím, že se cítíte opravdu jako v rodině (nejen doslova), kde můžete říct vše, ale také že vidíte příklad víry ostatních, víte, že ostatní bojují s tím samým jako vy (a leckdy i horším), nebo také že se společně modlíte každý za někoho dalšího. Díky těmto zážitkům dostává má víra pravidelně (minimálně 4krát ročně) nový impuls a díky tomuto společenství (a následnému kázání v neděli) jsem také osobně prožil, co to znamená věřit v Boha. Tudíž to také laskavé čtenářce či čtenářovi vřele doporučuji, najděte si menší skupinu věřících lidí, ve které se můžete pravidelně otevřít, modlit se, prostě lidi, kterým na vás záleží a vám záleží na nich. Třeba právě Regeneration team 😉 I když si nejste třeba ve své víře jisti, pak vězte, že to nevadí, já také nebyl (a stále občas nejsem), taková zkušenost vás určitě někam posune.

Tak to je moje zkušenost s Regeneration ve stručnosti. Jsem za ni samozřejmě vděčný všem, nejen těm, kdo mě do týmu přivedli a těm, kdo ho mají na starost, i ostatním jeho členům v průběhu těch 5 let, většinu jsem ani nejmenoval. Díky vám. A čtenářkám a čtenářům děkuji za pozornost, doufám, že to třeba někoho z vás zaujalo, a jsem otevřen doplňujícím dotazům. Jen kdybych vás náhodou zlákal až tak, že byste se chtěli do organizačního týmu Travné přidat, tak spíš napište Ráchel Tomešové nebo Jaredu Kenningovi, oni ho vedou, já jsem pouze řadový člen. 😀

Váš Honza Dostál

Příběhy

Zážitky z Velikonoční Travné – část 4.

V neděli se šlo na další bohoslužby v Javorníku. Z písní, co jsme hráli, jsem byla velmi nadšená, povedly se. Na to celé a kompletně zčervenalou Jošuovu hlavu při zpívání nejvyššího tónu v Hosaně nikdy nezapomenu. 😀 Nepamatuju si jméno faráře, ale kázání bylo dobré. Po bohoslužbě následovala velká fotka veškerého Travňáckého osazenstva. Pak se Ondra snažil naučit mě a pár lidí pískat na pampelišku – neúspěšně. Došli zme všeci teda zpátky na Travnou. Přidala jsem se k takovému pěknému a příjemnému kecajícímu chumlu na schodech.

Hanka Kenningová fotila takovým starším foťákem (který ale fotil výborně) a líbila se mi chvíle, kdy po dlouhém zachycování lidí a jejich obličejů sundala foťák, zamyslela se, podívala se do slunce a řekla užasle „Ty jo, lidi jsou fakt krásní…“. Pak Jošua s Ondrou odjeli. Bylo to divné.

Nikdy mě ničí odjezd nebolel tolik. S Julčou jsem šla do lesa, kde jsme asi hodinu mlčely a potom jsem sletěla z takového kopca a uvědomila jsem si pár věcí, třeba to, jak povzbuzující byla Julčina pomoc, a že mě má Bůh asi fakt rád, když letím hlavou přes šutry, zastavím se až úplně vespod kopce a nic se mi nestane.

Večer po programu jsme ještě hráli nějaké písničky s asi pěti lidma a zanedlouho za náma přišla i Hanka, sedla za klavír a bylo to. 😀 Druhý den v pondělí Julča odjela brzo ráno, já jsem jela s ostatníma hromadným spojem. Při hromadném uklízení a loučení mi dal Jared kousek italského kostela (takový fešný hladký šutr používaný jako kolovací předmět ve skupince), což mě neskutečně potěšilo. Jarede, děkuju ti.

S některýma lidma jsem jela až do Olomouce, ale vlaky byly přervané, že jste neměli sebemenší šanci si sednout a po nástupu do vlaku jsme se už s dost lidma neviděli. Po příjezdu do Olomouce, kde už jsem zůstala sama a měla dost času do příjezdu svého vlaku, odebrala jsem se s krosnou a svojí malou kytarou na jednu lavičku kousek od nádraží, na takové ulici, která byla něco jako malinké náměstí a bylo tam pěkně. Volala jsem mezitím domů. Někomu jsem ty dojmy a radost potřebovala předat, bylo jí moc a nevěděla jsem co s ní. Když jsem dojela domů, byla jsem… doma. Travná je jiný svět, do kterého se budu vždycky těšit a teď, když to píšu, stihla jsem i nějaké další Travné. ☺

To je asi všecko, pokud jste dočetli až sem, velmi před váma smekám. Na Travné jsem toho opravdu hodně přijala a každému bych přála se tam podívat. Pokud byste začali klidně jen uvažovat, že pojedete, neváhejte a klidně do toho pojďte úplně spontánně, já jsem třeba slyšela jen tu upoutávací větu od Matta a co si mám vzít s sebou. A pokud váháte, nebo vás zajímá něco víc, určitě se ozvěte, ráda o tom s váma pokecám. ☺ Nebo se zeptejte jiných, vám bližších Travňáků, určitě nějaké blízko sebe máte a ani o tom třeba nevíte. 😀

Tagjó, děkuju moc za přečtení a mějte pěkný den s Bohem a nějakým novým postřehem, co vás potěší. 
 

Any