Příběhy

Zážitky z Velikonoční Travné – část 2.

V pátek dopoledne jsme nesli velký dřevěný kříž na kopec asi kilometr od Travné. Do lesa, ke konci křížové cesty, která měla sochařem udělaná moc hezká různá zastavení. Celé to měla být trochu scénka nesení kříže na Golgotu i s atmosférou rozbouřeného davu, v němž každý měl svojí roli. Taky proto, abysme si všichni uvědomili, jak je občas těžké jít proti proudu a prožívat bezmoc, když jste třeba měli roli Ježíšových přátel. Ti, co byli proti Ježíšovi, byli totiž ve svém projevu značně dominantnější. 😀 Po donesení kříže na kopec ke konci té křížové cesty byla nějaká doba na osobní reflexi. Vlastně jsme dostali asi hodinu na to být o samotě s Bohem, mluvit s ním, přemýšlet, přečíst si třeba kousek z Bible, který nám většinou Jared psal na papíry s textem k zamyšlení. Každý šel, kam chtěl, sám, nebo s někým, ale nikdo ten čas neflákal, což mě oslovilo. Tu chvíli jsem prakticky celou strávila ve vděčnosti, měla jsem totiž fakt proč. Už to, jak jsem se na Travnou dostala, mluvilo samo za sebe. Všude bylo nádherné ticho a jarní teplo a měla jsem čas. To člověk nezažívá často. 😀 I skrz to ke mně Bůh mluvil. Prostě jsem většinu času žasla nad tím vším, a jak je možné, že jsem tady. Zní to asi dost jako přeslazená blbost, ale já jsem v tu chvíli fakt viděla malé věci a vděk za ně byl nevyjádřitelný. Odpoledne zme sa vypravili do kostela v Javorníku a po cestě jsem měla možnost vyslechnout programátorský rozgowor Toma D. a Standy, o tom, co bude s technikou za pár let. Julča se nabídla, že bude číst pašije, takže si je celé odpoledne poctivě připravovala a pak znamenitě četla. Tak ultrasoustředěnou jsem ji ještě nikdy, ani dnes neviděla. 😀 Ještě ten den četli někteří lidé takové scénické čtení Smrti a vzkříšení Aslana, je to hodně působivé, ráda bych to někdy četla i s dětma v nedělce v našem sboru. Někdy navečer jsme se přesunuli k ohništi ven a někteří z nás se snažili opéct obřího hada z těsta a další zpívali. Nevím přesně, jak se to stalo, ale přikládám to Julči. – Začala si povídat s Ondrou Sabelou, kterého jsme už místy potkaly, ale já jsem si na to nějak nevzpomínala. No a tak nějak zme sa s Ondrou potkali. Julča pak zdrhla zpívat k lidem s kytarou. Do té doby jsem si povídala s Ondrou a upřímně si toho moc nepamatuju. Ale vím, že jsme se docela dost smáli, hodně mi sedl jeho humor. Taky mám výraznou vzpomínku na Julčin zpěv. ☺ Zpívala nějakou písničku o šňůře. 😀 Vždycky, když „šňůra“ v té písničce zazněla, náležitě si to slovo užila. Ondra to nějak hezky okomentoval, už si nepamatuju jak. Vím ale, že mi bylo dobře. Tak, jako opravdu už dloouho ne.
S tmou, jež padla na Travnou a čelovkou pro kytaristy jsme vyšli na již zmíněnou křížovou cestu. Ještě předtím jsme si každý vzali šutr. Ten jsme si s sebou nesli na symbol hříchu nebo starostí co nás studí a tíží. Na konci cesty jsme je složili pod kříž, který jsme tam dopoledne nesli, protože je na sebe za nás všechny vzal Ježíš. Pro mě to byla nejkrásnější křížová cesta zatím. Lidé se nebáli ticha, a tak jste měli možnost si hloubku uvědomit ještě víc. Silné pro mě taky bylo, když do toho ticha začal někdo zpívat a ostatní se k němu přidali. Ráda vzpomínám ještě na to, jak se večer zpívalo Den skončil, půjdem spát. To jsem si mooc oblíbila, je to fajně Travňácké, pokaždé se těším a naplní mě radost, když to slyším. Po téhleté události zme sa vydali v takovém ztišení zpátky. A pak znovu k ohni. Později jsem tam zkoušela hrát na kytaru pár Plíhalovek a sranda byla veliká. 😀 Julča se taky znovu nadšeně ujala zpěvu čehokoliv, takže to byl moc pěkný čas.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *