Příběhy

Uzdravující dotek mojí duše

Jsem nejmladší z celé rodiny. Vždycky jsem byla. Všichni sourozenci byli ve všem vždycky lepší než já. Nebo jsem si to alespoň myslela. Řekla bych, že to dost otřáslo mým sebevědomím, které nikdy nebylo velké. Život šel dál a já postupně začala objevovat Boha a to, jaký je, a taky to, kým jsem pro něj já. Postupně mění i postoj, který mám sama k sobě. Ale poslední dobou se ve mně tahle nedořešená věc znovu otevřela a já měla potřebu ji začít řešit. Bůh se zdál být daleko a já v neskutečném mišmaši a nejistotě. Můj život byl totální bordel! Nevěděla jsem kdo jsem? Proč tu jsem a co tu dělám? A cítila jsem se naprosto „neviditelná“ a přehlížená. A přesně tady začíná příběh, o kterém vám chci povědět. 

Jela jsem na Travnou. Trochu jsem se bála, že se budu cítit odstrčená, protože jsem tam moc lidí neznala a opět se ozval ten neutišený pocit nejistoty, neviditelnosti a přehlédnutelnosti. Udělala jsem asi jedinou rozumnou věc, kterou jsem v tu chvíli mohla udělat – modlila jsem se. Prosila jsem Boha, aby mi ukázal, jak jsem pro něj vzácná, a že jsem pro něj důležitá a ne neviditelná.

Jak už jsem říkala, moc lidí jsem tam neznala a moje „introvertní já“ ani nechtělo poznávat nové lidi, natož se s nimi bavit (Znáte ten pocit? Pokud ne, tak budete nejspíš extroverti). Ale co se stalo? Fakt jsem netušila, jaké bude mít moje modlitba následky! A už vůbec ne, že se to stane tak rychle. Byla jsem v kuchyni a vařila (jak už to tak kuchařky na akcích dělávají). Občas se tam za mnou přišel někdo podívat a popovídat si, a pak zase odešel, pak přišel někdo jiný a takhle to pokračovalo celou dobu. Dokonce se za mnou stavili i lidi, od kterých jsem to fakt nečekala a často mi i pomohli s nějakou přípravou, i když zrovna neměli službu. Mega mě to překvapilo, protože já ty lidi přece moc neznám a oni se semnou najednou baví? Jakože cože? 

A byla jsem za to vděčná! Hodně vděčná! I mé „introvertní já“ bylo v pohodě – další šok. Co jsem si uvědomila asi druhý den bylo, že tohle celé byla odpověď na mou modlitbu. Cítila jsem se přijatá, vítaná a viditelná! Bůh mi skrze (skoro cizí) lidi ukázal, že jsem pro něj důležitá, ať už sedím doma na gauči a sleduju pohádky, nebo vařím někde na akci pro hromadu lidí. 

Takže díky! Díky vám, kteří nejspíš ani netušíte, jak si vás Bůh použil k uzdravujícími doteku mojí duše. Duše, která byla zraněná, unavená a zklamaná. Jsem vděčná Bohu, že nemlčel, a že jsem mohla prožít tohle všechno. Travná je další místo, kde Bůh jedná – někdy nenápadně a v ústraní, někdy velice zjevně. Jsem za to vděčná a těším se, že uvidím další odpovědi na modlitby, ať už moje, nebo tvoje…

– vaše Eťa

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.