Příběhy

Zážitky z Velikonoční Travné – část 1.

Zdravím všecky, co čtete, jmenuju se Any Hellerová a musím vás nejdřív varovat, že to bude dlouhé a možná se dozvíte i něco, co jste vědět nechtěli muhahahaha. 😀 Taky prosím omluvte různé ničení češtiny, mám ráda všelijaká nářečí a Růžového pantera od roku 2006. ☺ Tagjó, tož idymy na to. O existenci Travné jsem se dozvěděla ani ne týden před touto akcí. Na takovém setkání mládežníků, kde jsem mimochodem byla poprvé – seniorátní dny mládeže, neboli seniorátky (ne, se seniory to nemá nic společného :D). Tam jsem poznala Julču a Matta Halašovi, jejichž rodiče jsou dlouholetí Travňáci. Na Travnou mě velmi spontánně pozvali a nakonec i vzali.  Jeden z Mattových komentářů byl, že to budou nejlepší Velikonoce, jaké jsem kdy zažila, v čemž sa nemýlil. ☺ Bylo to všechno tak narychlo, že jsem se skoro nezeptala Boha, o co tady jde, i když bylo jasné, že to je jeho zásluha. Pamatuju si totiž, že se Julča na těch seniorátkách modlila, bylo to velmi upřímné. I moji modlitbu to nějakým způsobem otevřelo. Pořádně si nepamatuju, co jsem tehdy Bohu řekla, ale jedno z toho byla prosba o jeho vedení. S tím rozhodně nečekal, protože o týden později jsem spontánně vyrazila na Travnou a věděla jsem jenom o tom, co si mám vzít s sebou.
Na Travné je super to, že je na více dní. Za den nebo dva jde dost těžko někoho poznat, ještě když jste introvert. ☺ Zato na Travné to bylo poprvé, co to celkem festovně bolelo, když někteří lidé v neděli odpoledne odjeli. A na to jsem nebyla zvyklá.
No takže ve čtvrtek v poledne jsme vyjeli s Julčou a Mattem v autě, tu cestu si budu asi pořád pamatovat. ☺ Serpentiny byly vražedné, ale dojeli jsme. Na začátku tam moc lidí nebylo, takže nás Matt komentovaně všude provedl a pak jsme s Julčou zdrhly do lesa se projít.  Zdálo se s ní včechno tak lehké – hlavně to seznamování. Nebýt jí, dneska bych asi neznala Ondru Sabelu, Jošuu Blažka a další lidi. Jsem ráda, že jsem s ní byla v komunikační skupince, mnohem líp se mi mluvilo. – Jó, komunikační skupinky, to je rozdělení do takových malých fešných formací, většinou tak po sedmi lidech. Tam se pak všichni znáte, sdílíte zážitky a postřehy, modlíte se spolu, máte společně každý den nějakou určitou službu (třeba mytí nádobí, vedení dne – budíčky a svolávání k programům a tak). Co je ale na těch skupinkách nejlepší, je dost fajnujícní upřímnost, nezraňující, ale na rovinu, která zajímavě charakterizuje celou Travnou a právě na těch skupinkách se to nejvíc projeví. Taky jsem tam moc ráda poznala Jareda Kenninga, je to jeden z lidí ve vedení Travné. Nejen, že jeho zameričtělá čeština je príma, 😀 ale je pro každou fajnou srandu, zároveň rozvážný, velmi moudrý a uklidňující člověk. Během služby v kuchyni se od něj taky dozvíte, jak machři kuchaři krájí cibuli. Jared pro nás připravoval skvělé reflexe. Moc se mi líbila jeho výzva pro všechny „Neboj se ticha“.
Hned první večer už jsme hráli s pár lidma do jedné ráno ve sklepě nejrůznější písničky. Čekala jsem, že mi bude trvat dlouho se rozkoukat a seznámit, ale Travná pro mě byla překvapením ve všech směrech. Včetně seznamování. ☺  

Any