Rachel Tomesova

V neděli se šlo na další bohoslužby v Javorníku. Z písní, co jsme hráli, jsem byla velmi nadšená, povedly se. Na to celé a kompletně zčervenalou Jošuovu hlavu při zpívání nejvyššího tónu v Hosaně nikdy nezapomenu. 😀 Nepamatuju si jméno faráře, ale kázání bylo dobré. Po bohoslužbě následovala velká fotka veškerého Travňáckého osazenstva. Pak se Ondra snažil naučit mě a pár lidí pískat na pampelišku – neúspěšně. Došli zme všeci teda zpátky na Travnou. Přidala jsem se k takovému pěknému a příjemnému kecajícímu chumlu na schodech.

Hanka Kenningová fotila takovým starším foťákem (který ale fotil výborně) a líbila se mi chvíle, kdy po dlouhém zachycování lidí a jejich obličejů sundala foťák, zamyslela se, podívala se do slunce a řekla užasle „Ty jo, lidi jsou fakt krásní…“. Pak Jošua s Ondrou odjeli. Bylo to divné.

Nikdy mě ničí odjezd nebolel tolik. S Julčou jsem šla do lesa, kde jsme asi hodinu mlčely a potom jsem sletěla z takového kopca a uvědomila jsem si pár věcí, třeba to, jak povzbuzující byla Julčina pomoc, a že mě má Bůh asi fakt rád, když letím hlavou přes šutry, zastavím se až úplně vespod kopce a nic se mi nestane.

Večer po programu jsme ještě hráli nějaké písničky s asi pěti lidma a zanedlouho za náma přišla i Hanka, sedla za klavír a bylo to. 😀 Druhý den v pondělí Julča odjela brzo ráno, já jsem jela s ostatníma hromadným spojem. Při hromadném uklízení a loučení mi dal Jared kousek italského kostela (takový fešný hladký šutr používaný jako kolovací předmět ve skupince), což mě neskutečně potěšilo. Jarede, děkuju ti.

S některýma lidma jsem jela až do Olomouce, ale vlaky byly přervané, že jste neměli sebemenší šanci si sednout a po nástupu do vlaku jsme se už s dost lidma neviděli. Po příjezdu do Olomouce, kde už jsem zůstala sama a měla dost času do příjezdu svého vlaku, odebrala jsem se s krosnou a svojí malou kytarou na jednu lavičku kousek od nádraží, na takové ulici, která byla něco jako malinké náměstí a bylo tam pěkně. Volala jsem mezitím domů. Někomu jsem ty dojmy a radost potřebovala předat, bylo jí moc a nevěděla jsem co s ní. Když jsem dojela domů, byla jsem… doma. Travná je jiný svět, do kterého se budu vždycky těšit a teď, když to píšu, stihla jsem i nějaké další Travné. ☺

To je asi všecko, pokud jste dočetli až sem, velmi před váma smekám. Na Travné jsem toho opravdu hodně přijala a každému bych přála se tam podívat. Pokud byste začali klidně jen uvažovat, že pojedete, neváhejte a klidně do toho pojďte úplně spontánně, já jsem třeba slyšela jen tu upoutávací větu od Matta a co si mám vzít s sebou. A pokud váháte, nebo vás zajímá něco víc, určitě se ozvěte, ráda o tom s váma pokecám. ☺ Nebo se zeptejte jiných, vám bližších Travňáků, určitě nějaké blízko sebe máte a ani o tom třeba nevíte. 😀

Tagjó, děkuju moc za přečtení a mějte pěkný den s Bohem a nějakým novým postřehem, co vás potěší. 
 

Any

 Dobrá tedy, přejdu k sobotě sobotici. Hlavní částí dne byl výlet přes jeseníkovské kopce. Výhledy z nich byly vynikajícně nádherné. Ještě víc jsem však občas vnímala to, že jsem se připletla do několika jedna až dvouhodinových diskuzí … občas i docela vyčerpávajících. A taky jsem se do nich mohla zapojit, což je s Tomem, který se těch diskuzí většinou živě ujal, občas smrtelně nebezpečné. Ne, kecám, je to fajné, ale choleričtější lidi to stojí trpělivost. ☺ Jen pár pro představu: evoluce, politika (i zahraniční) s demokracií a současnou vládou, věda a vynálezci, homosexualita, ekologie, český vzdělávací systém a teď už fakt nevím, dost možná ještě pokračovali, když jsem pak ke konci nenápadně utekla. 😀
Hodně jsme si povídali s Julčou a Ondrou. Byl to nádherný čas, ještě teď si dost chvilek fakt živě pamatuju. Ten den měla naše skupinka i službu na kuchyň, a tak jsme po návratu radostně umývali nádobí, křtili se vodou a mlátili utěrkama. Jared nás pokřtil všechny hromadně, a když mu to mělo být vráceno, schoval se za mě. Ale pomsta bude sladká, Jarede, jestli to čteš, těš se! 😀 K večeru zpátky na Travné byla ještě osobní reflexe – Jared nám dal jako vždycky papír, kde bylo něco k inspiraci od něj a tuhle si pamatuju dobře, byla to ta část z Bible s osobního mluvení Boha ke člověku, ta nádherná kapitola se jménem. Kniha proroka Izaiáše, 43. kapitola. Julču to tehdy silně zasáhlo, byla díky pláči, který však moc nešel vidět, zamlklá. Pak jsme mohli Ježíšovi napsat dopis. Cokoliv jste chtěli, nemuseli jste to nikde říkat a později po Travné se k tomu Jared ještě vrátil mailem a vyzval nás, abysme ty dopisy dokončili nebo napsali ještě jeden. Mám ho doteď. A teď už k večeru, tento byl mooc fajný. Po programu jsme ještě zkoušeli písně na nedělní bohoslužbu a musím říct, že mé nadšení z hudebničení na Travné ještě stouplo. Z vrchní místnosti nás vyhnali až Honza Dostál se Šimonem Jančou se slovy, že došla kyselina a budeme se muset přesunout do jídelny, abychom nerušili noční klid. Tam nás pár nás hrálo Junglespeed. 😀  – Postřehová hra, kde je cílem se zbavit karet… takže moje hromádka brzo nabírala jaxepatří Babylonských rozměrů.  Ondra nám pak ukazoval stránky Těšínského dorostu a videa z jejich dorostových táborů na Spálově. (Ty byly později jedním ze zdrojů mé veselosti ve smutnějších chvílích.) Bylo by zdlouhavé to sem všechno psát, ale klidně se ozvěte, moc ráda vám to rozvedu a znám pár dalších lidí, kterým by to taky nevadilo. ☺

Any

V pátek dopoledne jsme nesli velký dřevěný kříž na kopec asi kilometr od Travné. Do lesa, ke konci křížové cesty, která měla sochařem udělaná moc hezká různá zastavení. Celé to měla být trochu scénka nesení kříže na Golgotu i s atmosférou rozbouřeného davu, v němž každý měl svojí roli. Taky proto, abysme si všichni uvědomili, jak je občas těžké jít proti proudu a prožívat bezmoc, když jste třeba měli roli Ježíšových přátel. Ti, co byli proti Ježíšovi, byli totiž ve svém projevu značně dominantnější. 😀 Po donesení kříže na kopec ke konci té křížové cesty byla nějaká doba na osobní reflexi. Vlastně jsme dostali asi hodinu na to být o samotě s Bohem, mluvit s ním, přemýšlet, přečíst si třeba kousek z Bible, který nám většinou Jared psal na papíry s textem k zamyšlení. Každý šel, kam chtěl, sám, nebo s někým, ale nikdo ten čas neflákal, což mě oslovilo. Tu chvíli jsem prakticky celou strávila ve vděčnosti, měla jsem totiž fakt proč. Už to, jak jsem se na Travnou dostala, mluvilo samo za sebe. Všude bylo nádherné ticho a jarní teplo a měla jsem čas. To člověk nezažívá často. 😀 I skrz to ke mně Bůh mluvil. Prostě jsem většinu času žasla nad tím vším, a jak je možné, že jsem tady. Zní to asi dost jako přeslazená blbost, ale já jsem v tu chvíli fakt viděla malé věci a vděk za ně byl nevyjádřitelný. Odpoledne zme sa vypravili do kostela v Javorníku a po cestě jsem měla možnost vyslechnout programátorský rozgowor Toma D. a Standy, o tom, co bude s technikou za pár let. Julča se nabídla, že bude číst pašije, takže si je celé odpoledne poctivě připravovala a pak znamenitě četla. Tak ultrasoustředěnou jsem ji ještě nikdy, ani dnes neviděla. 😀 Ještě ten den četli někteří lidé takové scénické čtení Smrti a vzkříšení Aslana, je to hodně působivé, ráda bych to někdy četla i s dětma v nedělce v našem sboru. Někdy navečer jsme se přesunuli k ohništi ven a někteří z nás se snažili opéct obřího hada z těsta a další zpívali. Nevím přesně, jak se to stalo, ale přikládám to Julči. – Začala si povídat s Ondrou Sabelou, kterého jsme už místy potkaly, ale já jsem si na to nějak nevzpomínala. No a tak nějak zme sa s Ondrou potkali. Julča pak zdrhla zpívat k lidem s kytarou. Do té doby jsem si povídala s Ondrou a upřímně si toho moc nepamatuju. Ale vím, že jsme se docela dost smáli, hodně mi sedl jeho humor. Taky mám výraznou vzpomínku na Julčin zpěv. ☺ Zpívala nějakou písničku o šňůře. 😀 Vždycky, když „šňůra“ v té písničce zazněla, náležitě si to slovo užila. Ondra to nějak hezky okomentoval, už si nepamatuju jak. Vím ale, že mi bylo dobře. Tak, jako opravdu už dloouho ne.
S tmou, jež padla na Travnou a čelovkou pro kytaristy jsme vyšli na již zmíněnou křížovou cestu. Ještě předtím jsme si každý vzali šutr. Ten jsme si s sebou nesli na symbol hříchu nebo starostí co nás studí a tíží. Na konci cesty jsme je složili pod kříž, který jsme tam dopoledne nesli, protože je na sebe za nás všechny vzal Ježíš. Pro mě to byla nejkrásnější křížová cesta zatím. Lidé se nebáli ticha, a tak jste měli možnost si hloubku uvědomit ještě víc. Silné pro mě taky bylo, když do toho ticha začal někdo zpívat a ostatní se k němu přidali. Ráda vzpomínám ještě na to, jak se večer zpívalo Den skončil, půjdem spát. To jsem si mooc oblíbila, je to fajně Travňácké, pokaždé se těším a naplní mě radost, když to slyším. Po téhleté události zme sa vydali v takovém ztišení zpátky. A pak znovu k ohni. Později jsem tam zkoušela hrát na kytaru pár Plíhalovek a sranda byla veliká. 😀 Julča se taky znovu nadšeně ujala zpěvu čehokoliv, takže to byl moc pěkný čas.

Any

Zdravím všecky, co čtete, jmenuju se Any Hellerová a musím vás nejdřív varovat, že to bude dlouhé a možná se dozvíte i něco, co jste vědět nechtěli muhahahaha. 😀 Taky prosím omluvte různé ničení češtiny, mám ráda všelijaká nářečí a Růžového pantera od roku 2006. ☺ Tagjó, tož idymy na to. O existenci Travné jsem se dozvěděla ani ne týden před touto akcí. Na takovém setkání mládežníků, kde jsem mimochodem byla poprvé – seniorátní dny mládeže, neboli seniorátky (ne, se seniory to nemá nic společného :D). Tam jsem poznala Julču a Matta Halašovi, jejichž rodiče jsou dlouholetí Travňáci. Na Travnou mě velmi spontánně pozvali a nakonec i vzali.  Jeden z Mattových komentářů byl, že to budou nejlepší Velikonoce, jaké jsem kdy zažila, v čemž sa nemýlil. ☺ Bylo to všechno tak narychlo, že jsem se skoro nezeptala Boha, o co tady jde, i když bylo jasné, že to je jeho zásluha. Pamatuju si totiž, že se Julča na těch seniorátkách modlila, bylo to velmi upřímné. I moji modlitbu to nějakým způsobem otevřelo. Pořádně si nepamatuju, co jsem tehdy Bohu řekla, ale jedno z toho byla prosba o jeho vedení. S tím rozhodně nečekal, protože o týden později jsem spontánně vyrazila na Travnou a věděla jsem jenom o tom, co si mám vzít s sebou.
Na Travné je super to, že je na více dní. Za den nebo dva jde dost těžko někoho poznat, ještě když jste introvert. ☺ Zato na Travné to bylo poprvé, co to celkem festovně bolelo, když někteří lidé v neděli odpoledne odjeli. A na to jsem nebyla zvyklá.
No takže ve čtvrtek v poledne jsme vyjeli s Julčou a Mattem v autě, tu cestu si budu asi pořád pamatovat. ☺ Serpentiny byly vražedné, ale dojeli jsme. Na začátku tam moc lidí nebylo, takže nás Matt komentovaně všude provedl a pak jsme s Julčou zdrhly do lesa se projít.  Zdálo se s ní včechno tak lehké – hlavně to seznamování. Nebýt jí, dneska bych asi neznala Ondru Sabelu, Jošuu Blažka a další lidi. Jsem ráda, že jsem s ní byla v komunikační skupince, mnohem líp se mi mluvilo. – Jó, komunikační skupinky, to je rozdělení do takových malých fešných formací, většinou tak po sedmi lidech. Tam se pak všichni znáte, sdílíte zážitky a postřehy, modlíte se spolu, máte společně každý den nějakou určitou službu (třeba mytí nádobí, vedení dne – budíčky a svolávání k programům a tak). Co je ale na těch skupinkách nejlepší, je dost fajnujícní upřímnost, nezraňující, ale na rovinu, která zajímavě charakterizuje celou Travnou a právě na těch skupinkách se to nejvíc projeví. Taky jsem tam moc ráda poznala Jareda Kenninga, je to jeden z lidí ve vedení Travné. Nejen, že jeho zameričtělá čeština je príma, 😀 ale je pro každou fajnou srandu, zároveň rozvážný, velmi moudrý a uklidňující člověk. Během služby v kuchyni se od něj taky dozvíte, jak machři kuchaři krájí cibuli. Jared pro nás připravoval skvělé reflexe. Moc se mi líbila jeho výzva pro všechny „Neboj se ticha“.
Hned první večer už jsme hráli s pár lidma do jedné ráno ve sklepě nejrůznější písničky. Čekala jsem, že mi bude trvat dlouho se rozkoukat a seznámit, ale Travná pro mě byla překvapením ve všech směrech. Včetně seznamování. ☺  

Any

Na Travnou jezdím už opravdu dlouho a velmi mi přirostla k srdci. Nejdříve jsem na Travnou několik let jezdila jako účastník. Poté jsem se ale stala součástí Regeneration týmu a od té doby už si snad ani nedovedu představit, že bych jela na Travnou a nepomáhala s organizací. Na Travné mám ráda, že se tam může potkávat tolik různých lidí. Vždycky se na Travnou moc těším. Důležité jsou pro mě také setkání Regeneration týmu, kde nejen plánujeme Travnou, ale také budujeme přátelství a užíváme si společenství. Když přišla možnost zapojit se do chodu Travné ještě více, tak jsem neváhala. Věděla jsem, že budu mít zrovna ten půl rok více času a že do toho chci jít. Nepřipadalo mi, že bych nevěděla, do čeho jdu. Už půl rok předtím jsem se totiž přirozeně začala zapojovat více do organizace, protože jsem byla v Olomouci a měla jsem možnost se scházet s Ráchel, vést s ní skupinku pro holky apod. 

Jsem ráda, že celý internship byl přizpůsobený mě na míru i mým časovým možnostem. Co bylo náplní mé práce? Každé úterý jsme s Ráchel vedly skupinku pro holky, střídaly jsme se v chystání programů. Také jsme společně plánovaly podzimní Travnou, kde jsme byly obě jako hlavní vedoucí. Společně s Jaredem jsme pak vedli Silvestrovskou Travnou. Každý čtvrtek jsme se scházeli s užším týmem Travné (s Dankou, Jaredem, Ráchel, Zackem a Mel), abychom se sdíleli a modlili se spolu. Na starost jsem měla také školení vedoucích skupinek, které proběhlo na dvou víkendových setkáních Regeneration týmu. Probírali jsme témata jako třeba reflexe nebo dávání zpětné vazby. Nejvíce jsem se asi posunula v dělaní a připravování „workshopů“ a programů. Také vím více, co obnáší organizace Travné.

Musím říct, že nelituji rozhodnutí „jít do toho“. Mohla jsem více poznat Ráchel i Jareda a také jsem mohla více poznat sama sebe. Překvapilo mě, jak moc jsme věci plánovali spolu. Nefungovalo to tak, že bychom si jen rozdali úkoly, ale společně jsme diskutovali a přemýšleli. To bylo pro mě hodně přínosné. Travná je přece jen o setkávání. A tento pocit jsem měla z celého internshipu – že je to vlastně hromada setkání. Jsem za tento čas moc vděčná.